Parma 26. října

Ve středu jsme se po snídani vydali do Parmy, což je město parmské šunky a pravého parmezánu (parmigiano reggiano). Po cestě jsme nabrali paní Satu, která, vyzbrojena povolením vjezdu do centra, ihned zaujala pozici hlavního navigátora. Vyložili jsme nástroje, sebe, i paní Satu, a po pár metrech jsme dorazili do místního kostela San Rocco, kde nás přivítal pan profesor Petr Zejfart, který pochází z Prahy, ale už více jak 30 let žije v Itálii a v Parmě učí na konzervatoři.

Na dnešní koncert dorazilo téměř 300 studentů místních škol a – jak je již tradicí – z vystoupení byli nadšeni. Orchestr zahrál dva přídavky a poté už jsme si vzali věci a paní Satu a přesunuli se na oběd, kde jsme mimo těstovin ochutnali i výborné místní prosciutto. Pan Zejfart nás následně zavedl do auditoria konzervatoře, kde právě probíhala zkouška orchestru. Bylo zajímavé vidět jejich zkoušení skladeb.

Mezitím se nám ztratila paní Satu, kterou jsme ovšem po krátkém pátrání opět našli a vydali jsme se pronásledovat skupinu vedenou panem Zejfartem, která si mezitím razila cestu k dómu. Tam jsme se radostně setkali a měli jsme možnost prohlédnout si interiér. Jak je v Itálii obvyklé, vnitřek dómu byl bohatě zdoben a zaujala nás především místní kazatelna, která byla dominantou celého prostoru. Na náměstí před dómem se nachází osmiboké baptisterium, které pochází z první poloviny 13. století.

K radosti všech zúčastněných i paní Satu vedla naše další cesta do místní gelaterie na výbornou italskou zmrzlinu. Což byl začátek našeho putování za parmskými pochutinami. Paní Satu využila naší chvilkové nepozornosti (nebo spíše pozornosti věnované konzumaci zmrzliny) a i s našimi poznámkami se vytratila neznámo kam. Pan Zejfart nás dovedl do obchůdku s místními pochutinami, odkud se někteří z nás odmítali hnout. Nakoupili jsme nejlepší prosciutto a parmezán a za protestu těch, kteří se odmítali hnout, jsme vyrazili na cestu k autobusu.

Naložili jsme nástroje, naložili jsme jídlo, naložili jsme sebe, nenaložili jsme ovšem paní Satu a opustili jsme Parmu. Na zámku, kde jsme ubytovaní, už na nás čekal pan hrabě Persica, aby nás provedl svou nemovitostí. Dozvěděli jsme se zajímavé informace o jeho rodině, která zámeček vlastní už po tři staletí, a také jsme vyslechli historku o místním duchovi jisté dámy, jež bloudí místními chodbami a hledá svoji ztracenou přítelkyni. Zjevuje se ovšem jen o prvním lednovém úplňku a mohou ji vidět pouze ženy.

Jako poděkování panu hraběti a jeho manželce zahrál náš orchestr malý koncert v tanečním a hudebním sále zámku. Přítomni byli i naši řidiči, kterým patří dík za skvělé provázení naším italským putováním. Po večeři od mistra basu ještě proběhla zkouška skladby na zítra a poté jsme se s myšlenkami na zítřejší Milán a možná i na historii místa, kde bydlíme, vydali do pokojů.